Do vodních i suchých kaňonů Utahu a Arizony
Libor Hnyk a jeho průstup největší soustavou úzkých kaňonů ve Spojených státech – Buckskin Gulch a Paria Canyon.
Zmiňované soutěsky leží v National Monumentu Vermilion Cliffs. Jsou sedmdesát až osmdesát kilometrů dlouhé a trasa skrz ně trvá čtyři až pět dní.
Potřebovali jsme speciální permit pro táboření v divočině kaňonů. Dané povolení se vydává tři měsíce dopředu. Získat permit dostal na starost Radim. Prvního července ve 12:00 MT (Mountain Time), tedy v osm večer našeho letního času číhal u počítače, bez zaváhání bleskově jednal a byl úspěšný! Během třiceti minut byla všechna povolení na říjen rozebrána.
Kaňonová sezóna je v Utahu velmi krátká. Nejvhodnější období jsou na jaře (od poloviny března do konce dubna) a na podzim (od poloviny září do konce října). V zimě panují v soutěskách mrazy a v létě hrozí tzv. flash floods – bleskové povodně po typických letních bouřkách, které jsou pro lidi v kaňonech smrtelně nebezpečné.
Velkým oříškem bylo pro nás sehnat další účastníky výpravy. Potřebovali jsme ještě obsadit další auto. Z kaňonů se vylézá na vzdáleném místě od místa, kde necháte auto a návrat k němu by mohl být obtížný nebo velmi drahý. Při své cestopisné přednášce na chatě Prašivá v Beskydech jsem pro svou výpravu získal správce chaty – známého cyklocestovatele Martina Stillera. Podmínkou účasti jejich rodinky (Martin, jeho žena Renata a dcera Stela) však byla účast ještě rodiny jejich známých. A tak nakonec 26. září na začátku sestupu do Fiftymile Canyonu se objevila tři auta a z nich vystoupilo celkem třináct účastníků výpravy. Kromě Stillerových a naší čtyřky ještě rodina Škvárova – rodiče Michal a Eva, jejich tři děti ve věku 14, 11 a 8 let a sedmdesátiletý děda Jarda. Bylo to opravdu nesourodé složení, všichni jsme z něho měli trochu obavy, ale měli jsme zajištěna auta na začátek i na konec trasy.
Kaňon se jmenuje podle padesáté míle cesty Hole in the Rock Road, kde sestup začíná.
První část výpravy vede Radim, já a Ivo čekáme na Martina a Dana, kteří odvážejí auta k Hole in the Rock, kde chceme naši cestu ukončit. Nejdříve scházíme otevřenou planinou, po naší pravé ruce se zahlubuje kaňon, kam se nedá přímo sestoupit. Konečně je tu schůdný strmý svah, po kterém se spouštíme na dno údolí. Máme těžké batohy, kromě plného vybavení na táboření, jídla asi na týden i lodě, pádla a další vybavení na vodní turistiku včetně plovací vest, které jsou povinné pro plavbu po Lake Powell.
Když se blížím ke dnu kaňonu, najednou mi na suti ujedou nohy a pod tíhou batohu padám k zemi. Jsem mírně potlučený a chvíli mně trvá, než se opět rozejdu. V batohu mám i slabší lano. Na cestě nemají být lezecké úseky, ale v kaňonech není o různé problémy nouze. Kluci si rozebírají část mého batohu. Děti na rozdíl ode mne zvládají začátek sestupu dobře. Kaňon se neustále zahlubuje a je čím dál tím užší. Stěny jsou stále vyšší a jejich výška se blíží sta metrům. Na dně se objevují vodní tůně. Nám sahá voda po trenky, osmiletému Jarouškovi po krk. Škvárovi musí v jednom místě nafouknout packraft a Jardu v něm přes vodu převést. V hlubokém kaňonu nacházíme místo pro táboření. Radim poprvé staví náš nový kanadský stan, který si vyzvedl na poště v Escalante. Váží jen necelé kilo a staví se na turistických hůlkách místo stanových tyček.
Druhý den pokračujeme dál. Kaňon je čím dál divočejší a krásnější. Objevují se další vodní tůně, místy se musíme prodírat nepříjemnými křovinami, ale děti se stále drží statečně. I mně se jde už mnohem líp než předchozí den. Ještě nám trvá několik hodin, než se dostaneme ke břehu Lake Powell. Výška jeho hladiny se každý rok mění. V posledních letech bylo velmi málo vody. Hladina přehrady klesla až o čtyřicet metrů. V posledním roce se však opět zvedla asi o patnáct metrů.
Stále postupujeme velmi impozantním a nádherným kaňonem a voda nikde. Podle mapy.cz už tu měla dávno být. Původně jsme chtěli jít Willow Creekem, kde je nádherný skalní most Broken Bow Arch, ale Stillerovi a Škvárovi nás požádali kvůli dětem o sestup právě Fiftymile Canyonem, který je o něco snadnější a kratší. Vůbec toho nelitujeme, kaňon je opravdu nádherný.
Konečně přicházíme k vodě, sundáváme nepříjemné těžké batohy a nafukujeme packrafty. Většinou máme packrafty Itiwit z francouzského Decathlonu. Kvalitnější packrafty jsou vybavené vodotěsnými Tizipy, které umožňují batožinu umístit dovnitř do nafukovacích jitrnic. Navrchu potom si necháte jen pár nezbytných věci na plavbu během dne. Pouze děti mají menší packrafty bez Tizipu. Malý packraft má i Dan, který šetřil a potom toho několikrát litoval.
První kilometry kaňonem si mimořádně vychutnáváme, do vody spadají úžasné kolmé stěny, záda odpočívají a ruce pádlují. Světlejší skály, které jsou asi dvacet pět metrů nad vodou ukončeny jasným rozhraním tmavších červených skal, jasně ukazují, kam kdysi sahala vodní hladina. Najednou přijíždíme k oblouku kaňonu, kde z ničeho nic voda končí. Stopy našich předchůdců naznačují, že tudy se musí packrafty přenést. Pěší přechod není obtížný, ale přece jenom nás trochu zdrží. Přijeli jsme k místu, kde výška současné vodní hladiny nebyla přínosem. Při vyšší vodní hladině bychom přes písčitý hřebínek přejeli po vodě, při nižší hladině se naopak proplouvalo skalním mostem nazvaným Gregory Arch. Letos byla opět skalní brána těsně pod vodou. Velké výkyvy vodní hladiny způsobují, že každý rok jsou zaplavené kaňony jiné a mohou překvapit i velké místní znalce.
Po několika dalších kilometrech připlouváme k ústí kaňonu do řeky Escalante. Plánoval jsem, že bychom se tady mohli utábořit. Domníval jsem se, že děti a unavenější členové výpravy by si tu už odpočali a my bychom ještě prozkoumali kaňony proti proudu Escalante na konec vzdutí přehrady. Na soutoku jsou však pouze zcela kolmé skály, tábořit se tu nedá. Jedeme tedy po proudu. Stále však vidíme jen nekonečné pásmo kolmých skal. Michal Škvára už začíná být hlavně kvůli dětem nervózní. Konečně se objevuje nízký poloostrov a na něm nádherná místa pro stany. Nejsme tu sami, táboří tady už několik Amíků, které sem dopravila motorová loď. Na sever od poloostrova je vidět nádherný boční kaňon, kde v zapadajícím sluncí svítí fantastický převis. Nedá mi to, a ještě jedu soutěsku prozkoumat. Je zakončena úžasným skalním amfiteátrem a obrovský převis a další neskutečné skály se zrcadlí až neuvěřitelně ve vodní hladině. Je to opravdu důstojné zakončení dne.
Další den pokračujeme dál. Ovšem hned ráno děda Škvára a Ivo hlásí, že jim utíká vzduch z packraftu přes Tizip. Musí to hned řešit. Tizip je velká výhoda pro uskladnění věci v lodi, ale je nutné se o něj starat. Udržovat ho v čistotě a alespoň jednou za dva dny ho namazat. Borci to neudělali a je problém. Naštěstí po vyčištění a namazání můžeme pokračovat dál.
Blížíme se k odbočce do Clear Creeku, kde je pověstná Cathedral in the Desert. Škvárovi s dětmi pokračují dál, my si ovšem toto ikonické místo nechceme nechat ujít. Kaňon se zužuje do neuvěřitelně úzkého místa, obrovské převisy skal vytvářejí jakousi polojeskyni. Na konci padá do vod jezera malý vodopád. Šedesát let byl skryt pod hladinou, poslední tři roky v katedrále nebyla voda, muselo se sem dojít pěšky, ale vodopád bylo možné vidět v celé výšce. My jsme sem opět dojeli na člunech, z vody vykukovala zhruba horní třetina padajícího pramínku vody. Podél něho někdo natáhl lano. Dan si položil pádlo na člun a zkoumá, zda by se nedalo po laně vylézt nad vodopád. Najednou mu pádlo sklouzlo do vody a pozorujeme jako opaření, jak během vteřiny mizí v hloubce. Dan šetřil i na pádle a ukázalo se, že kromě jiných slabších vlastností jeho hlavní nevýhodou bylo, že neplave. Ocitli jsme se v prekérní situaci, jeden člen výpravy tu byl v lodi uprostřed divočiny bez pádla. Představa, že ho budeme muset táhnout několik dní do civilizace se nám vůbec nezamlouvala. V katedrále se objevilo několik motorových lodí. Jejich posádek se ptáme, zda by Dana neodvezli. Všechny však jedou jinam, než potřebujeme. Na poslední lodi však jeden lodník najednou vytahuje staré kajakářské pádlo, jeden list je sice rozlomený, ale pádlovat se s ním dá. Daruje ho Danovi a dokonce za něj nic nechce. Stal se zázrak, Dan je zachráněn a my s ním. Nejdříve se nám příjezd motorových lodí do katedrály moc nelíbil, připadalo nám, že kazí úžasnou atmosféru tohoto neskutečného místa. Nakonec byly ale naší spásou. Pádlo skvělí Amíci dokonce obalili kusem polystyrénu, aby se Danovi opět nepotopilo. Po vzrušujícím zážitku se vracíme do údolí Escalante a plujeme za Škvárovými. Táboříme na nádherném místě před ústím do Colorada.
Další ráno rychle dojíždíme na soutok. Údolí Colorada je mnohem širší. Jezero se výrazně rozšiřuje. Dětem dává plavba po oleji pořádně zabrat, celá skupina je velmi pomalá. Máme proto čas prozkoumávat další neskutečné boční kaňony zakončené často impozantními skalními amfiteátry.
Asi v poledne se na pravé straně objevuje Hole in the Rock. Škvárovi se rozhodují ukončit plavbu a vylézt nahoru k autům. Loučíme se, naše čtyřka a Stillerovi ještě pokračujeme dále po proudu Colorada. Naším cílem je nejkrásnější kaňon oblasti – Reflection Canyon. Máme ideální počasí, svítí stále slunce, teplota je přes den 25 až 30 stupňů. A hlavně nefouká žádný vítr. Jediné vlny vznikají od motorových lodí, které tu občas projedou. Přitom tento úsek je proslulý, že při větru tu vznikají velké vlny. Tam budete ty plovací vesty opravdu potřebovat, říkal nám ranger v Escalante. Místo toho se v klidné hladině zrcadlí nádherné skalní věže. Je tu řada zátok, kde se dá zastavit a vykoupat se. Voda je příjemně teplá, ideální na osvěžení kdykoli se nám zdá, že slunce pálí až příliš.
Večer nacházíme opět krásné tábořiště na plochém břehu. Strávíme tu dvě noci. Z Reflection Canyonu se budeme vracet stejnou cestou. Vjezd do kaňonu je nenápadný, ale hned za zatáčkou se objevují homole barevných skal. Za různého vodního stavu jsou to ostrůvky nebo poloostrůvky. Na vrcholu skalní stěny kaňonu jsou vyhlídky, kam vede dvoudenní treková trasa z Hole in the Rock Road. Na internetu jsem viděl úžasné fotky z těchto vyhlídek. Vím, že se nedá vylézt až na vrchol skal, ale hledám možnost, jak se dostat od vody, co nejvýše. Nacházím strmý písečný svah vedoucí vysoko až pod vrcholové skály. Odtud máme konečně také výjimečný pohled do kaňonu. Nemůžeme se té nádhery nabažit.
Kaňon se dále rozděluje na dvě větve. Vracíme se do lodí a pokračujeme v průzkumu. Západní větev končí pod obrovskými skalními stěnami, východní větev zase pokračuje neskutečnými zatáčkami. Večer ještě jednou lezeme za jiného světla na vyhlídku na ostrůvky. I pro nás nastal čas návratu, další den také dojíždíme do Hole in the Rock, balíme lodě a drápeme se strží nahoru. Je již odpoledne, kdy je rokle ve stínu a výstup je příjemnější. I tak je to fuška, v jednom místě se leze dírou ve skalách, v jiném natahujeme lano. Není to sice nijak těžké lezení, ale s těžkými batohy je bezpečnější se lana přidržet. Nezlomný Dan vylezl nahoru dříve, my ostatní jsme čekali na stín. Potom si dal patnáctikilometrový běh po silnici k našemu autu. Když jsme vylezli nahoru, právě Dan s naším Jeepem Wranglerem přijížděl….
Deset mil od Fiftymile Canyonu je odbočka přes Fortymile Ridge směrem k soustavě kaňonů Coyote Gulch. Ani tam jsme se loni nedostali. Cesta přes hřeben vede poměrně hlubokým pískem. Škvárovi už nás definitivně opustili, pochopili, že naše akce jsou pro ně příliš obtížné. Stillerovi však chtějí pokračovat s námi.
Průstup kaňonů je dvoudenní. Většina výpravy vyráží přes kamenitou a písčitou planinu. Martin a Dan odvážejí jedno auto ke konci Hurricane Wash, kde chceme z kaňonů vylézt. Dorážíme ke Crack in the Wall. Je to jediné místo, kde se lze do kaňonů spustit. Sestupovou trasu tvoří velice úzká štěrbina ve skále prudce spadající dolů. Čekáme tu na kluky. Z hrany skal je fantastický výhled na zákruty řeky Escalante a začátek Coyote Gulch. Martin a Dan se však dlouho neobjevují. Jediný Radim chytá na vrcholu skály mizivý datový signál. Dozvídáme se, že Martinovo auto zapadlo do písku. Čekáme celý den, večer se vracíme zpátky. Auto už je volné. Jeho vyproštění však trvalo osm hodin. Nedařilo se to ani s pomocí několika ochotných Amíků. Teprve večer Dan sehnal místního rangera s terénním náklaďákem, který Martinovo auto vytáhl. Ukazuje se, že Martinova automatická čtyřkolka se do písku nehodí.
Následující den vyrážíme do kaňonů pouze v naší osvědčené čtyřce. Stillerovi už účast na akci vzdali, Martin nám ale naše auto dopravil na konec treku. Opět jsme u proslulé Crack in the Wall. Spouštíme naše batohy na laně ze skály dolů, sestup trhlinou s batohy na zádech je téměř nemožný. Bez batohů je to celkem snadné. Za další hodinu jsme již na dně kaňonu. Teče tu potok, na jednu stranu je to dobrá zpráva, nebude problém s vodou na pití, ale na druhou stranu víme, že nás čekají dlouhé úseky brodění vodou. Musíme střídat suché a mokré boty.
Coyote Gulch je opět impozantní kaňon s několika nádhernými skalními mosty. Největší z nich je Jacob Hamblin Arch. Přímo pod ním táboříme na jednom z nejkrásnějších tábořišť mého života. Potok tu obtéká vysoký skalní hřeben, který je proražen obrovskou skalní bránou. V oblouku potoka jsou gigantické skalní převisy, které z celého kaňonu vytvářejí polojeskyni podobnou úsekům na naší akci s packrafty. Radim dělá mobilem krásné fotky, mně se nějak nedaří vybalancovat na foťáku velké rozdíly světla a stínu.
Druhý den se již v pohodě dostáváme k autu. Před naším dalším velkým cílem – průstupem Buckskin Gulch a Paria Canyonu si ještě odskakujeme do proslulých Coyote Buttes, kde jsou neskutečné skalní vlny (The Waves) a další fantastické skalní barevné kopce. Dopoledne jsme při této cestě poprvé píchli naše kolo. Opět poznáváme neskutečnou ochotu místních automobilistů, kteří nám nezištně pomáhají s výměnou kola. Jsou mnohem lépe vybaveni nářadím než my a za několik minut odjíždíme dál.
Večer se vracíme do Kanabu, kde máme ubytování. Máme nesmírný pech, několik set metrů před příjezdem na kvalitní asfaltovou silnici Dan hlásí, že nám uchází další kolo. Co teď? Rezervu už nemáme. Ale v Americe se vždy objeví pomoc. Přijíždí chlap s jeepem a je ochoten nám půjčit svou rezervu, ovšem za podmínky, že pojedeme s ním do jeho hotelu v Big Water. Po příjezdu volá Dan z hotelu na asistenční službu naší půjčovny, bohužel dnes už nejsou schopni k nám dorazit. Celý hovor slyší recepční hotelu, sežene jednoho pracovníka, který zná majitele servisu v místním městečku. Je neděle a servis je zavřený. Chlapík doveze Dana přímo do domu majitele servisu a ten je ochoten nám kolo opravit. Opravdu ochota Američanů je neuvěřitelná. A tak se nám program nehroutí a večer jsme v pořádku v naší chatce v Kanabu.
Další den vyrážíme na průstup již zmíněné největší soustavy úzkých soutěsek (slot canyons) v USA. Nezačínáme úplně na začátku Buckskin Gulch, nejhořejší úsek jsme prošli loni. Do kaňonu sestupujeme v místě nazvaném Wire Pass. Stillerovi jsou tu opět s námi. Na začátku je naše auto, na konci přechodu do údolí Colorada je dopraven jejich vůz. Neseme si potraviny zhruba na čtyři a půl dne, kromě toho máme každý tři litry vody. V Buckskin Gulch není pitná voda, použitelná bude až v Paria Canyonu. V batohu máme také pytlíky na výkaly, které jsme obdrželi v Paria Station.
Předpověď počasí je skvělá, flash floods nehrozí! Velmi brzo po vstupu do úzké soutěsky narážíme na hluboké bahnité tůně. Stillerovi své vybavení poněkud podcenili. Mají jen jedny turistické hůlky na tři lidi a také nemají kvalitní vodní boty. Informaci, že Buckskin Gulch je suchý, si vyložili poněkud chybně. Pitná voda tam opravdu nebyla, ale zato spousta bahna. Navíc dno tůní bylo často nakloněné, bez hůlek nohy ujížděly z mělké vody do hluboké. Stillerovi usoudí, že na to nemají a vrací se. Je dohodnuto, že kaňony objedou naším autem, u Colorada na konci ho nechají, vezmou si svoje a udělají si náhradní program. My pokračujeme dál.
Buckskin Gulch je neuvěřitelný, jeho stěny jsou často vysoké i sto metrů, ale místy je tak úzký, že sotva prolezete s batohem. Často vůbec nevidíte oblohu. Bahnité úseky se střídají se suchými. My zase střídáme pohory s vodními neoprénovými botami. Ivo má pouze vodní boty a suché tenisky na večer. Mně se v kaňonu Escalante rozpadly mé drahé „kvalitní“ pohory značky Scarpa. Dosud jsem se domníval, že se měkká pěna mezi botou a wibramem občas rozdrobí u bot Meindl. Zavedli jsme pro to pojem demaindlizace. Radimovi Meindly však na této akci krásně drží, zato moje Scarpy jsou v háji. V Kanabu jsem si koupil nové německé pohory značky Lowa. V bahnech Buckskin Gulch jsem je opravdu pořádně pokřtil.
Po poledni bahnitých úseku přibývá, náš postup se mimořádně zpomaluje, už víme, že do Paria Canyonu dnes nedorazíme. Večer nacházíme místa vhodná pro postavení stanu na dně uzoučké soutěsky. Vidíme jen úzký pruh oblohy s hvězdami. Naštěstí jsme ještě ušetřili vodu na vaření.
Ráno se opět prodíráme kaňonem dál. Občas přelézáme hromady naplaveného roští, popadané skály a další tůně bezedného bahna. Mezi skalními stěnami jsou občas zaklíněné kmeny naplavených stromů. Některé jsou až dvacet metrů vysoko! Ani si nechceme představovat, jak to tady vypadá v době bleskových povodní.
Asi tři kilometry před soutokem prolézáme změť spadlých bloků skal. Nejtěžším místem je asi pět a půl metru vysoká kolmá stěnka. Někdo do ní vysekal stupy. Pomocí lana spouštíme batohy a následně i slézáme dolů. Nejde o čisté slanění, pouze se lana přidržujeme. Za další hodinu jsme již na soutoku obou kaňonů. Kaňonem říčky Paria teče čistá voda! Tekoucí vodu na pití nicméně kvůli opatrnosti filtrujeme. Občas se však objevují i prameny vytékající přímo ze skály. Ty už se upravovat nemusí.
Kaňon se rozšiřuje. Slunce si občas najde cestu až na hladinu říčky. O co je Buckskin Gulch divočejší, o to je Paria Canyon malebnější. Slunce nádherně místy osvětluje překrásně zbarvené skalní stěny. Samozřejmě i Paria Canyon se občas sevře do úzké romantické soutěsky. I zde se vyskytují oblouky s polojeskyněmi. Táboříme v podobně krásném místě jako v Coyote Gulch. Tady narážíme poprvé na nepříliš přátelské Amíky. Nechtěli, abychom tábořili příliš blízko nich.
Průstup Paria Canyonem je celkově snadnější, ale svou obtížnost má. Od soutoku ke Coloradu je dlouhý padesát kilometrů. Vody postupně přibývá, brody jsou pro nás se suchými pohorkami čím dál těžší. Zato Ivo si ve svých mokrých botách libuje celé čtyři dny. Největším nebezpečím jsou tu tekuté písky. Na pohled se neliší od těch „suchých“, ale bota vám do nich velmi ochotně zapadne. Do těch rozsáhlejších může zapadnout člověk celý. Je třeba být ve střehu jako na blatech na Šumavě nebo v kraji Psa Baskervilského.
Po čtyřech dnech dorážíme k našemu autu na břehu Colorada. S údivem zjišťujeme, že na našem autě není rezerva. Nalézáme zprávu, že Martin při objezdu kaňonů s naším autem opět píchnul. Pneumatika se prorazila tak, že ji nebylo možné opravit a náhradní na naše auto neměli. Martin ji však prý objednal a až dorazíme do servisu v Page, už tam bude připravena. A tak se taky stalo.
Během akce jsme měli různé problémy, ale nakonec jsme program splnili na sto procent. Hlavně díky nádhernému počasí (23 dní nepřetržitě slunce) a díky neuvěřitelné ochotě místních, kteří vás nikdy nenechají na holičkách. A také díky našim moravským přátelům, kteří sice často akce nedokončili, ale vždy zařídili, aby nás na konci treků čekalo naše auto. Během celé akce jsme uskutečnili průstupy dalších kaňonů (Zion Narrows, Antelope Canyon, Escalante Canyon, Lick Wash, Willis Creek, Zebra Canyon), vystoupili na neuvěřitelně barevnou Yellow Rock, nahlédli do Grand Canyonu, ale pro podrobný popis již v tomto článku nebylo místo. Společně s akcí v roce 2023 jsme kaňony, národní parky a další krásná místa Utahu, Arizony a Nevady poznali opravdu důkladně.
Všem zájemcům o podobné akce jsme ochotni poskytnout užitečné další informace.
—
Pokud by vás zajímaly další podrobnosti, více fotografií, mapy apod., koukněte na www.hnykovi.cz.