První letošní packraftová Vltava s přespávačkou u Kelta
Na konci března přišel konečně čas na první přespávačku. Dříve jsme se k tomu nějak nedostali a později by zase bylo pozdě, protože by už mohlo být zbytečně teplo a je třeba otestovat komplet vybavení pro pozdně letní expedici na laponské řeky.
Pošilhávali jsme po Otavě z Čeňkárny, ale vody bylo tak nějak skoro pod spodním limitem, tudíž jsme vypluli na jistotu na spodní Vltavu pěkně z Krumlova, aby nebyl stres.
A stres nebyl. Bylo krásně, i když zataženo a místy lehce deštivo.
Ve vlaku nám pan průvodčí oznámil, že jsme letos první vodáci, což tedy jistě nebyla pravda, ale naši náladu to pozvedlo, né že ne. V Krumlově jsme nakoupili u nádraží nějakou tu cibuli, česnek, brambory a slaninu pro pořádný základ pro večerní buřtguláš na ohni kdesi, kam doplujeme. A taky nějaké to pivo a vodu, to se rozumí.
U vody jsme pak nasoukali stany, spacáky, jídlo a tak dále do trubek našich packraftů, v bow bagu na přídi nechali jen polomáčenky a jednu Plzeň a už si to pálíme pěkně směr Koruna.
Vltava netekla ani málo ani moc, tak nějak standardně. Nikde samozřejmě ani živáčka, ani vodáčka, ani mrtváčka, jen pár zvěřin. Nejprve rozdivočelé prase domácí a následně klidné prase divoké i se sedmi selátky. Jó z packraftu se to na svini pokřikuje: „Dej nám jedno děťátko na večer!“ Na souši bychom byli asi menší hrdinové.
Zradou bylo, že hospoda v Koruně byla oproti informacím z neomylných Mapy.cz zavřená. Ono to ale nakonec bylo dobře, alespoň nám pořádně vyhládlo na cestu nejkrásnějším úsekem Vltavy směr Dívčí kámen.
Chvíli jsme zvažovali přespání v některé z krásných trampských osad, které pomalu demoluje stavba elektrárny pod Dívčím kamenem, ale bylo nám nějak líto rušit ten posvátný klid, a tak jsme zakotvili u Kelta. Pan domácí nám přivezl basu piva a staral se o nás jako o své první letošní zákazníky, kterými jsme dokonce i byli. Stanu stavět nebylo třeba, neboť jsme využili matrací v kurníku a dřeva také nebylo třeba shánět, neboť U Kelta je letos vše nové a hezčí a starých prken ke spálení bylo až běda.
Za chvíli se už špek rozpouštěl v kotlíku, cibulka se na něm pěnila, brambory s klobásou opékaly a za půl hodinky byl na světě gulášek, který mizel velmi rychle v našich žaludcích.
Pak již následovalo jen prší do půlnočních hodin, kdy jsme zjistili, že dost prší. Tak jsme šli spát.
Kluci obětavě vstávali někdy před šestou, neboť se museli přeplavit na druhý břeh a doběhnout na vlak. Já si přispal velmi vydatně, ráno jsem si dal s panem domácím kafíčko a sám na řece uháněl k Boršovu. Tam jsem u Milana Litvana v Ká sportu dokoupil ještě pár vodáckých propriet, a ačkoliv jsem chtěl původně dojet až do Budějic, přepadla mě lenost a místo na packraftu jsem zbytek cesty dojel s lodí v báglu autobusem.
