Rakouský trojboj Steyr – Salza – Enns
Vyrazíte – li na alpskou klasiku Steyr – Salza – Enns v červnu ve dnech pondělí – středa, může se vám stát, jako nám, že nepotkáte ani loď, ani pádlo. Takto vypadá klasický rakouský tripl.
Víkendový dvojboj Vémola – Springsteen v Praze dopadl na výbornou, a tak jsme v pondělí kolem deváté startovali ze Želvy směr Rakousko.
Před Lincem Bluebell letmým pohledem na vodočty hlásí, že napršel Steyr na krásných 115 cm, což je unikát, neboť nad kritických 100 cm se dostane v tomto období jen málokdy. Odbočujeme tedy o dálnici později a za chvilku už parkujeme v Hinterstoderu. Tedy kus pod vesnicí pod známým vodopádem Stromboding, jehož obtížnost kdesi kolem VI nahání hrůzu i jedinému Red Bull jezdci výpravy Bluebellovi.
Z parkoviště je to k řece coby packraftem dohodil a hned pod dřevěným mostem nastupujeme na parádně tekoucí řeku.
Poučeni několika řádky z různých internetových zdrojů (Steyr jedeme poprvé) postupujeme rozvážně kupředu nejprve k jezu Sagmeisterwehr, který sjíždíme dřevěnou šupnou uprostřed. Následuje mělké esíčko mezi štěrkem a pak už mostek, pod nímž je podle všeho nejzapeklitější část cesty s nepříjemným válcem. Ten však Blubell proskočí jak nic, a to i bez loknutí známého energetického drinku na povzbuzenou.
Další svižná pasáž přichází za silničním mostem a pak už řeka kvapí krásně kupředu k oblíbenému místu zvanému Autobus. Velkou skálu uprostřed řeky objíždíme zleva a do cíle je to už jen kousek. Vystupujeme kousek před silničním mostem na Pyhrnpass Stasse, pod který je, zdá se, díky opravám vjezd zakázán, a z vody vylézáme přímo na autobusovou zastávku. Bus zpět do Hinterstoderu jede jednou za hodinu, ale brilantním stopem odchytáváme zachovalou padesátnici ze Stubaie a jedeme pro auto lehkou nohou.
Následuje hodinku a půl dlouhý přesun na Salzu, kde lehce poprchává, tudíž místo stanu kotvíme nejprve u naší oblíbené paní hospodské na náměstí a po řízku jak vrata klesáme kousek zpět do Black Sheeps, kde se nám líbí opravdu velmi.
Dalšího dne dopoledne vyrážíme na klasickou Salzu, o které není třeba jistě nikomu nic vyprávět. Vodočet ukazuje něco málo přes 130 cm a obloha hlásí vymeteno, je tudíž mělko, kamenito, vedro a veselo. Bez ztráty kytičky kotvíme na oběd na brambory u skokánku a bez další ztráty kytičky pak proplouváme soutěskou k Saggrabenu. Zpátky chytíme přítele ze Slovenska s kupou historek a večer jistí pivo, víno, lasagne a prší.
Třetí den rakouské triády míříme na Enns, kam je to z Wildalpenu nějaká půl hodinka. Auto necháváme u hospůdky v Gstatterbodenu a autobusem míříme tři zastávky na Gesäuse Gofergraben. Opačný postup s ponecháním auta na startu není možný, neboť u mostu je zákaz stání. Kousek od zastávky vede k řece pěšina i se skluzavkami pro rafty. Nastupujeme raději pod zrádným ostrovem, kde levá část značí WW IV a pravá smrt v sifonech.
„No jo to Vltavěnka krásná,“ usmívám se na celé kolo pluje s nohama mimo kolenní popruhy a hlavou zakloněnou nádhernými alpskými panoramaty. Kdesi v půlce, ani nevím, jak se to stalo, si ovšem popruhy raději nandavám. Z řeky se stává ultrabordel nepřehledných vln, z nichž ty v proudnici jsou velké tak, až se nám do nich nechce. Enns je naštěstí dost široký pro všechny a vše lze objet na pravé straně krapet klidnějším bordelem. Situace se opakuje ještě o něco níže, ale to už míříme ke konci krátké cirka hodinové plavby, jejíž vodočet v Admontu značil necelých 90 cm, tudíž ani moc, ani málo.
Na konci čeká ale auto u hospůdky a další řízeček pod nebem azurovým.
Je čas vyrazit domů. Tenhle alpský triplíček stojí za to. Zejména ve dnech pondělí – středa v červnu, kdy je obloha bez mraků a řeky bez lidí. Za celý výlet jsme potkali přesně nula lodí a všechna ta voda tekla jen pro nás.
A o tom, přátelé, celej ten slavnej packrafting je.
